Ve wroclawském kostele mi pan učitel Hanus pravil: „Fíno, doufám, že jseš nabitá dojmy. Ten tvůj článek z turisťáku mě dostal, mohla bys napsat další…?” A tak jsem se znovu chopila práce informátorky, která se mi poslední dobou začínala líbit. Nevím, jak průběh dvoudenního výletu vnímali moji vrstevníci, ale snad si dokážete vytvořit částečný obrázek z mé výpovědi.
V úterý 3.12. jsme se, ještě předtím než první studenti vstoupili do budoby gymnázia, scházeli v autobuse před školou. Když náš učitelský doprovod – paní Marešová, paní Dvořáková a pan Hanus – usoudil, že jsme všichni, vydali jsme se na cestu.
„Pómóc!” ozývalo se autobusem, když jsme naší dějepisářce nedokázali odpovědět na otázku, která se týkala jejího historického okénka. Vtípky a upřímný smích paní Marešové nám ale dával najevo, že se nacházíme v přátelské atmosféře. Naší první zastávkou bylo Klodzko. Tam jsme se prošli, podívali se na radnici, most a morový sloup. Po návštěvě kavárny jsme se znovu dali na cestu do cílové destinace. Když jsme dorazili do Wroclawi, ubytovali jsme se a šli prozkoumávat město.
304 bylo číslo, kterého jsme se při stoupání na věž snažili dopočítat. Já a mé zdroje jsme se shodli na tom, že nám rozhodně pár schůdků přidali. Ať už to ale bylo 10 nebo 15 schodů navíc, stálo to za výhled na wroclawské střechy a náměstí s trhy, na které jsme se už všichni těšili.
Zavítali jsme do dalšího kostela. „A to, že je poblíž cassino, je důvod, proč bychom se neměli jít podívat na pomník jatečních zvířat?” divila se paní Marešová. Při pohledu na bronzové sochy zvířátek jsme si položili otázku týkající se „…řízku a smutného masa…“ K tomu jsme při procházce zdravili sošky malých trpaslíků, které na nás čekaly na kdejakém rohu.
Zlatým hřebem večera byly samozřejmě vánoční trhy, kde si mnozí z nás nakoupili dárky pro sebe i rodinu. Ti rozumnější se nejdřív vrhli na atrakce a až potom si objednali nějakou smaženou baštu, ti odvážnější to udělali naopak. Nebudu zbytečně vysvětlovat, do jaké skupiny jsem patřila 😉
Po 3hodinovém rozchodu jsme se vyčerpaní dovlekli do hotelu. Na jiných pokojích dost možná probíhala relaxace. Já můžu jen říct, že naše intelektuální skupinka polemizovala s čerstvě uvařenou jahodovou polévkou nad rozpixelovaným pořadem o mniších, který dávali v televizi s proslulým polským rychlodabingem.
Ráno jsme po snídani (polsko-švédském stole) opět vyrazili na cesty. Navštívili jsme Halu století a poté nás čekal kostel v Jaworu – jeden ze tří protestantských kostelů vystavěných v Polsku na základě vestfálského míru po třicetileté válce.
Naší poslední kulturní vložkou byl areál Krzeszow. „Nyní prosím jděte dál,” opakoval digitální průvodce, když nás hnal z jedné strany kostela na druhou a otáčel dokola za touhle a tamtou freskou. Gesta pana Hanuse, který měl mluvící repráček uvázaný na sobě, nám prozrazovala, že i on je lehce ztracen.
Na cestě zpět do Česka jsme dostali spotify wrapped jako sladkou tečku po exkurzi nabité zážitky. Nakonec jen: Děkujeme, že jsme mohli jet! 😀
Přikládám dílo básníka, jenž si přál být nejmenován.
Ach, kdeže verše z Polska jsou…
Kéž mohla bych se zas nadechnout
a cítit vůni pirohů
ze stánku támhle na rohu,
za nímž hrdě Jeníček stál
a svou milou Mařenku zval
na starý Rynek ve Wroclawi
na churros, vodku a na líbání
pod věží kostela svaté Alžběty.
Na sobě oblek, v ruce kazety
Na kazetě Chopinův valčík,
Jeník – mladý romantik,
Mařena však dívka divá,
do Kłodzka se uchýlila,
na Jeníka zapomněla,
v pánovi tu se zhlédla.
Než užívat romantiku
v městě rozlehlém,
– cvak – zmáčkla kliku
A otevřela dveře v tam domku červeném…
A já stojím v malé uličce,
kde kráva pokynula husičce
k odchodu na cestu zpáteční
k pomníčku zvěři jateční.
Otočím se, za mnou kovový
trpaslík – na parapetu si hoví
se zmrzlinou v každé ruce
libuje si jistě tuze.
Než však já uvidím Halu století,
dveře do pokoje se rozletí,
v nich kantoři
– na mne se oboří,
„Jak je možné, že v noci před druhou
nedám hranici mezi Evropou
a Asií“
Ve mně rozličné pocity panují,
Nevím…
Josefína Řeháková, 3.A
