Po delší odmlce se letos na podzim opět vypravila skupina studentů vyššího gymnázia na Tchaj-wan. Devítičlenná studentská expedice, vedená paní učitelkou Stuchlou, vyrazila na Dálný východ do města Kao-siung na jihu Tchaj-wanu. Cílem bylo zapojit se do každodenní středoškolské výuky na naší partnerské škole Jhong Jheng senior high school a alespoň trochu proniknout do způsobu života místních.
Vzhledem k délce cesty, která čítá 11 900 km, je až neuvěřitelné, že nám trvala „jenom“ 3 dny, z toho 17 h čistého letu. Nevychází vám to? Inu, v Londýně jsme byli lapeni do časové smyčky, neboť letadlo z Prahy mělo kruciální zpoždění, tudíž nám uletěl navazující spoj do Hong-Kongu… A my tápali jako bludné duše v meziprostoru mezi terminály 3 a 5, dokud jsme neobjevili tajný vstup na nástupiště 9¾, odkud jsme konečně odletěli druhého dne v podvečer.
Město našeho pobytu, Kao-siung, je s 2,5 mil. obyvatel 3. největším městem na ostrově a současně největším přístavem. Tomu odpovídá i styl života ve městě, které je rušné, plné nejrůznějších zvuků a vůní, přehlcené dopravou všeho druhu a které ani v noci nespí. Zároveň je ale ke svým obyvatelům přívětivé, nabízí jim spoustu možností k nákupům, kulturnímu vyžití i klidových zón, a turistům pak řadu vzácností a vizuálních i jiných zážitků. Co určitě nelze opomenout zmínit, město je až nápadně čisté a střídmé.
Obyvatelé ostrova jsou lidé usměvaví, jsou k sobě ohleduplní a vlídní a nikdy jsem neslyšela, že by se hádali nebo na sebe troubili či pokřikovali. Mám-li vyzdvihnout něco pro ně charakteristického, s lehkou nadsázkou tvrdím, že každý Tchajwanec vlastní skútr a průkazku na autobus městské hromadné dopravy.
Škola, ve které jsme trávili podstatnou část dne, stojí poblíž centra města. Co do vzhledu i uspořádání je to moderní budova, kterou bychom sice stěží označili za útulnou, ale na druhou stranu není ke svým studentům ani nepřívětivá. Třídy jsou podstatně menší než naše, ale vybaveny jsou podobně. Každý student má malou lavici sám pro sebe. Počet žáků v jedné třidě je kolem dvaceti, platí to alespoň pro třídy, které jsme měli příležitost poznat. Skladba hodin se podobá té naší. Rozsah a intenzita studia jsou ovšem náročnější, studenti ve škole tráví mnohem delší dobu a mají jen minimum volného času.
Pokud jde o hostitelské rodiny, konkrétní dojmy každého z nás jsou samozřejmě odlišné. Celkově je ale možno říci, že se o nás starali vzorně a měli jsme se báječně. Brali nás na výlety za poznáním města i okolí i do restaurací na všelijaké dobroty. Během večerních debat se děti i rodiče zajímali o nás i život v Česku. O víkendu bylo velké koupání v oceánu; musím podotknout, že obyvatelé města, ačkoli žijí na pobřeží, nejsou žádní vodomilové. Neobvyklou podívanou nám nabídly vyhlášené večerní trhy.
Místní strava je odlišná od té naší, ale myslím si, že jsme si na ni všichni poměrně rychle zvykli. Jí se hlavně rýže a nudle, spousta zeleniny a maso – především drůbeží – na všechny způsoby. Sladkosti jsou též specifické, méně sladké, a snad tedy o něco malinko zdravější než naše. Mezi nejoblíbenější patří rozhodně sladkosti ze sticky rice (lepivé rýžové hmoty).
Pobyt trval dva týdny a na jeho konci jsme měli smíšené pocity. Na jednu stranu bychom zůstali déle a ještě nasávali exotiku, ale na druhou stranu jsme se už těšili domů. V hloubi srdce všichni doufáme, že toto nebyla naše poslední návštěva Tchaj-wanu. Současně už pomalu začínáme přemýšlet, jak a čím přivítáme naše nové přátele tady u nás v Litomyšli. Opětovné shledání by nás totiž mělo čekat už v květnu.
Anežka Pecháčková, 7. P
