Ve čtvrtek 19. 11. 2015 naplněná aula se zatajeným dechem poslouchala vyprávění paní Věry Sosnarové. Životní příběh paní Sosnarové nenechal nikoho lhostejným. Příběh lidského utrpení, víry, síly, lásky a naděje. Nikdo nechtěl věřit tomu, že je něco podobného možné prožít a přežít.
Paní Věra Sosnarová v roce 1945 neslavila jako většina obyvatel konec války a příchod svobody. Spolu se svou matkou a sestrou byla ve věku 14 let odvlečena do Sovětského svazu, na Sibiř. Věřina matka byla podle úřadů uprchlým sovětským občanem. V gulagu spolu se sestrou (matka po 3 měsících v táboře zemřela) a ostatními vězni pracovala v lese, v dolech, továrnách a neustále věřila v návrat do vlasti. Po těžkých 20 letech se mohla vrátit do Československa jako levná pracovní síla do JZD na Moravě. Musela ovšem slíbit (a stvrdit podpisem), že o tom, co prožila, se nikdo nedozví. A tak tomu bylo 30 let.
Příběh paní Sosnarové a milionů dalších měl být zapomenut. Paní Sosnarová po všem, co prožila, našla ještě tolik síly, odvahy a ochoty znovu a znovu v sobě otevírat etapu života, na kterou by nejraději navždy zapomněla. Vypráví svůj příběh mladým generacím, aby nikdy nezapomněly na to, jak ukrutně se zacházelo s lidskými bytostmi. Jak bolestné byly osudy mnoha nevinných lidí. I těch, jejichž životní příběh neměl tak šťastný konec jako ten její. Jezdí po besedách a vypráví, aby mladí lidé nikdy nezapomněli na to, co jim přináší život ve svobodě.
Myslím, že autentické vyprávění pamětníka má svou hodnotu a ve všech účastnících zanechá nějaký otisk. A jsem ráda, že naši studenti z vlastní iniciativy přišli s návrhem věnovat část výtěžku z Charity Day právě paní Sosnarové. Děkujeme za váš otisk.