Výprava osmi dobrodruhů ze sexty a 2. ročníku, doprovázených odvážnou vůdkyní paní učitelkou Stuchlou, vyrazila za poznáváním přes půl planety. Po vyčerpávající a zdánlivě nekonečné cestě (pozor, ta opravdu nekonečná teprve přijde, čtenáři) jsme úspěšně přistáli na jednom malém ostrově v Tichém oceánu. Ano, hádáte správně, je to Taiwan.
Z Taipeie míříme superextradeluxerychlovlakem do Kaohsiungu, je tu deset ráno a všichni toužíme po sprše a posteli. Vřelé přivítání místními však proměnilo unavené pohledy v úsměv na tváři. Čekal nás celý dlouhý den ve škole – je pátek, přesto je konec školy v nedohlednu. Co víc si přát… Sprcha a postel se odkládá.
Na časovou změnu jsme si ale rychle zvykli a mohli se tak až po uši ponořit do tajů asijské kultury. S očima navrch hlavy objevujeme jih Taiwanu, domovské město a vlídnou, vždy otevřenou náruč asijských obyvatel.
Za ty dva neuvěřitelné týdny jsme poznali nejen školu, ale i město, zdejší život, ukousli si pořádné sousto lokální gastronomie a seznámili se s úžasnými lidmi. Užili jsme si obří akvárium, vyzkoušeli si roli debatujících politických stran, absolvovali nespočet nečekaných proslovů před publikem, oslavili výročí školy štafetovým během, učili Taiwance exotické tance (mazurku), levou zadní zvládli surfování na jezeře, jeli jsme lodí, karaokebusem nebo v takovém tom rikša-elektrokole pro čtyři osoby, které zatím nejspíš nemá v našem krásném jazyce žádný oficiální název. Bohužel. Všichni ho chceme pod stromeček a nevíme, jak si o něj Ježíškovi napsat.
Nadšeni zdejším pobytem jsme nestíhali vnímat čas, a tak dva týdny uplynuly rychleji, než by člověk řekl „Kaohsiung“. Nastal čas se vrátit do naší vlasti. Překvapivě se však kdesi nad oceánem objevil tajfun, který nás donutil Kaohsiung opustit poněkud narychlo. Hnáni blížící se tropickou cyklonou se odpoledne loučíme s našimi přáteli a rodinami a míříme do Taipeie v naději, že budeme v bezpečí. Večer nás čeká jen večeře v nejvyšším mrakodrapu Taipei 101 a hurá na hotel. Zatím dobrý. Všichni jsme napjatí, jak se nám podaří odletět zpátky do Vídně…
Jelikož si, čtenáři, pročítáš tento článek, hádáš správně, i přes určité komplikace se nám podařilo úspěšně odstartovat, přistát, nacpat se do vyprodaného vlaku a po skutečně ne-ko-neč-ných 30 hodinách cesty jsme se mírně vyčerpáni vrátili na rodnou hroudu.
S sebou jsme si ale taky přivezli kousek toho malého ostrova kdesi daleko na východě, kromě spousty dárků to jsou hlavně cenné zkušenosti, zážitky a vzpomínky na celý život. A už se těšíme, až se s našimi novými kamarády zase shledáme a ukážeme jim krásy České republiky.
Za celou expedici sepsala Helča Nimshausová (6. P)
