Co se stane, když se sejde správná parta 13 studentů gymnázia odhodlaná přejít Krkonoše z Harrachova do Žacléře? 3 dny pohody v nepohodě, 55 km v nohách, parádní výhledy, výborná nálada a nezapomenutelné zážitky s parťáky po boku.
Moc děkujeme všem účastníkům za pohodu, kterou jsme si nesli a donesli až do cíle. ChaVa
Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, 15 horalů šlapalo po krkonošských vrších z kopce do kopce a málokdy po rovině. Vydali se z Harrachova a cestou je doprovázel déšť a dobrá nálada. Alespoň jim není vedro. Rádi si na Dvoračkách objednali horký čaj a posilnili se. Kdyby to totiž neudělali, vichr na Sněžných jámách by je odnesl tam, kde už opravdu sníh je. A na noc se uchýlili do tepla Petrovy boudy. Hrozily další poryvy větru, a tak si pro jistotu zašli na velký borůvkový knedlík do nedaleké Dvořákovy boudy a pak za zvuku meluzíny s rozehranými karetními partiemi usínali.
Další den je čekal velký cíl, měli zdolat bod nejvyšší, Sněžku. Velké krosny byly jejich poznávacím znamením. V davu proudícím na vrchol by se totiž jinak mezi městskými batůžky snadno ztratili. Zanedlouho je dovedly jejich uchozené pohorky do noclehárny na Pomezních boudách. A po vydatné večeři a několika kolech Prší ulehli do svých spacáků.
Poslední den se pomalu loučili s krkonošským parkem, zatímco scházeli do města Žacléř a autobusy je dovezly až do jejich domovů.
Byli velice rádi za paní učitelky Vanclovou a Chalupníkovou, které je podporovaly, když už se nohám nechtělo dál, a přidaly se, když se zpod pláštěnek ozývalo „Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné, hudba aby hrála.“
Děkujeme, za 3.A Šárka Dostálová
Naše skupinka se dostává po několika hodinách strávených ve veřejné dopravě do Harrachova, kde je přivítána krásným horským deštěm. Rychle pobereme věci a jdeme se schovat. Harrachov nás opravdu nepřivítal nejlépe, ale když se počasí vylepšilo (aspoň pro ten den), mohlo se jít ven prozkoumat okolí. Po neuvěřitelně dechberoucím nálezu vodárenského šoupátka jsme pokračovali nakoupit do místní Normy. Večer utekl jako voda a ráno nás čekal první pochod.
Ráno opět pršelo, nikomu se ven nechtělo. Ale museli jsme. Poté, co jsme téměř zabloudili cestou na autobusové nádraží, cesta začala prudce stoupat. Na cestě promočeného pochodu nás pohostila první horská bouda na Dvoračkách. Po neuvěřitelně příjemné pauze v teple a světle jsme pokračovali dále do kopců, teď v doprovodu jen lehkého mrholení, mlhy a větru. Lepší než ta sprcha, co jsme dostali předtím. Po zastávce u pramene Labe a předraženém občerstvení na Labské boudě byl čas vyrazit na poslední a bezpochyby nejšílenější etapu tohoto dne. Jak jsme stoupali, začal se zvedat i vítr, nabíral na síle…a nakonec byl vítr tak silný, že nám křížil naše nohy při každém kroku. Překvapivě do Polska neodlétla ani jediná pláštěnka. V kombinaci se Sněžnými jamami po směru větru to byl velmi „příjemný zážitek“. Zbytek cesty byl pak už jenom o mlze a větru, který nás ve vyšších partiích ještě lehce potrápil. Ale za tu horkou sprchu na Petrových Boudách to stálo.
Po krásném spánku (že Matěji) a vydatné horské snídani byl opět čas vyrazit. V okamžik, kdy jsme vytáhli paty z ubytovny, nám málem i ty paty uletěly. Vítr stále řádil v celé své síle. Naštěstí se však po čase utišil. A s překročením státních hranic se dokonce i vyjasnilo. Zbytek dne již bylo hezky. S krátkými přestávkami na rozcestích jsme postupně došli až na úpatí naší milované nejvyšší hory Sněžky. Lidí tam bylo jak na posvícení, ne-li víc. I přes ty davy se nám podařilo zdolat nejvyšší vrchol České republiky, i když to teda není žádný extra výkon, je to takový nejvyšší mrňous. Sestup byl sice lehce otravný, ale výhledy byly dechberoucí. Ubytování ve Velké Úpě bylo opět velmi hezké. Stejně tak jídlo – večeře i snídaně následujícího dne. Jak by řekla paní Kunderová: Luxusní. Poslední den už stačilo dojít poklidnou cestou do Žacléře, odkud nás odvezl autobus do Trutnova, kde jsme měli hodinu, abychom se mohli občerstvit v restauraci s milou obsluhou, někteří nakonec skončili u kebabu. Odtud nás odvezl autobus přes Hradce Králové až domů, do Litomyšle.
Celá akce nebyla jenom o tom vyjít na Sněžku. Bylo to o poznávání se mezi ročníky, poznávání nových studentů a i přes nevlídné počasí spoooooustu zábavy.
Jáchym Černý, Matěj Kovář (5.P)