Maturity za dveřmi

Autor: Marie DřímalováPublikováno: 28. dubna 2021Zobrazeno: 440×Zařazení článku: Čj-L, aktuality
Gymnázium Litomyšl
Gymnázium Litomyšl

V čase nepandemickém bychom v těchto dnech my, češtináři, opravovali maturitní slohové práce, které by po deseti letech byly zadávány v režii školy, nikoli Cermatu.

A možná by mezi tématy byla i zajímavá přednáška Davida Jirsy o současné Číně, kterou oktaváni absolvovali v pondělí 12. dubna. Z širokého spektra námětů si maturanti mohli vybrat motiv, který je osobně zaujal a zamyslet se nad ním v článku, úvaze, eseji.

Následující pozoruhodné práce přinášejí zamyšlení nad různými fenomény současné Číny – velmoci, která např. systémem společenských kreditů překonává i fantazii orwellovských antiutopií…

Zájem, všímavost, přehled, znepokojení, obavy i naději, překvapivé souvislosti, schopnost analýzy najdeme v posledních gymnaziálních pracích Matěje Martiníka, Ondry Cenka, Matěje Volfa a Míry Haranta.

Evropa a Čína – neopakujme své chyby

Evropa trpí ohromným prokletím – po tisíciletí je nejrozvinutější částí světa. Proč je to ale prokletí? On by to ani problém nebyl, kdyby Evropané nebyli Evropany. Bohužel nám pýcha zakalila zrak, touha po moci zatemnila rozum. Po dlouhá staletí dobývali evropští objevitelé ve jménu svých vládců území na jiných kontinentech. Po dlouhá staletí probíhalo okrádání a vraždění domorodých obyvatel. Jiných ras jsme si vážili tak málo, že jsme z nich udělali otroky. Část našich předků založila Spojené státy americké, které mě svým bizarním patetickým patriotismem s pocitem nadřazenosti nepřestanou nikdy udivovat. To všechno vyvrcholilo ve třicátých letech minulého století, když si jeden národ společně se svými vazaly řekl, že oni jsou vůbec nejlepší, a spustili největší melu v lidských dějinách.

Čína byla, snad možná pro ni naštěstí, na rozdíl od Afriky a celé Ameriky dlouho mimo zájem dobyvatelů. Její izolovanost způsobená velkou vzdáleností od Evropy a komplikovaností cesty, která musela být uskutečněna obeplutím Afriky, ale také její vyspělost ji zaručovaly po dlouhou dobu svobodu od Evropanů.

Nechme nyní stranou evropské pokusy o podmanění si Dálného východu, Čínu nevyjímaje. Dnes je Čínská lidová republika, která kontroluje drtivou většinu území Číny, jedním z 193 členů Organizace spojených národů. V roce 1971 tam nahradila Čínskou republiku, která dodnes ovládá fakticky jen ostrov Taiwan, čímž mimo jiné získala i stálé místo v Radě bezpečnosti s právem veta.

Často se dá z už oficiálního názvu země leccos zjistit. Například asi tak nějak tušíme, že v Lichtenštejnském knížectví bude hlavou státu kníže, ve Francouzské republice prezident. Problém nastává, když název obsahuje kromě místopisného i další přívlastek. Tak třeba NDR, Německá demokratická republika – byla demokratická? Ani omylem! Nebo z přítomnosti Laoská lidově demokratická republika? V indexu demokracie se umístila v roce 2020 na 161. místě a tamní režim je označován za autoritářský. Naprosto stejný paradox vzniká u ČLR. Tamní zřízení stoprocentně není republika a už vůbec ne lidová, ať to znamená cokoliv.

V průběhu let se v ČLR vyvinula do dnes již prakticky nesvržitelné oligarchie, které jde jenom o dvě věci – o peníze a moc. V průběhu doby vládnoucí Komunistická strana Číny, respektive její nejvyšší představitelé, vyčerpala vnitřní potenciál země, bylo tak nutné se víc zaměřit do zahraničí. ČLR dokázala rozpoznat slabiny Západu a náležitě je využít. Po zpackané dekolonizaci se jala pomáhat všem státům, ke kterým se hrdá Evropa otočila zády. Absolutní neúctou k lidským právům a minimálním standardům pracovních podmínek (přestože se má jednat o komunistický stát) se vyšvihla na první místo mezi poskytovateli levné pracovní síly, kterou ochotně nabízí západním firmám. To se dá pochopit leda použitím Orwellova doublethinku – režim o sobě vehementně tvrdí, jak je komunistický, přitom má mnohem blíž k nějakému zvláštnímu typu kapitalismu.

Evropa a potažmo celý Západ jsou ale nepoučitelní. Po dlouhou dobu nám dění v ČLR unikalo a bylo pod vidinou levnějšího zboží a dalších ekonomických výhod přehlíženo. Nyní ovšem konečně pověstný pohár přetekl. Zděšený Západ si začíná svou hloupost uvědomovat, bohužel však pozdě. Na Číně jsme v mnoha ohledech závislí. Nesmíme ale zapomenout, že jednotných se nás Čína bojí a bude s námi jednat jedině v tu chvíli. Proto jsou organizace jako EU a potažmo i NATO tak důležité.

Zbývá nám tak jedině doufat, že neoslepneme a už nebudeme trpět tak odporné zločiny, kterých se dopouští čínská vláda na svých vlastních občanech. Že neprodáme lidská práva za ekonomické výhody. Že se budeme moci podívat do zrcadla na vlastní tvář bez znechucení. Kéž je Síla s námi!

Matěj Martiník, 8.P

Úvaha o čínském totalitním systému

Čína je pozoruhodná země. Zejména proto, že o ní víme tak málo. Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak může totalitní komunistický režim vydržet tak dlouho v zemi, která je právem nazývána světovou velmocí? Napadá mě, myslím si, relevantní důvod, a tím je, že čínský režim modernizuje.

Například na rozdíl od KLDR, která stále používá tu „starou“ metodu totálního útlaku a propagandy. Čínský režim ale ví, že toto není ta cesta, která je dlouhodobě udržitelná. A pokud je tento režim dlouhodobě udržitelný, následuje scénář známý právě z KLDR. Mizivá životní úroveň, hladomory, lidský život nemá prakticky žádnou cenu. Čína v tomto zvolila „správnější“ cestu. Využila své ekonomické síly, politického postavení a technologií pro modernizaci. Životní úroveň z pohledu čínského občana možná nebude hodnocena úplně negativně. Zvláště pak lidé z velkoměst si obyčejně nebudou stěžovat na své životní podmínky. Jistě v tom velkou roli hraje fakt, že Číňané už nevědí, jak chutná svoboda, jelikož žijí v těchto podmínkách po generace, a také jakási asijská mentalita, která je myslím si úplně odlišná od té, kterou známe ze západní civilizace.

Myslím si, že neudělám chybu, když řeknu, že Číňané jsou obecně skromnější a nelpí tolik na společenském uznání své osoby. Naopak jim vadí, když někdo tvrdí opak, tedy je někdo společensky ponižuje nebo se chová neslušně a neuctivě. A na tom také tento režim staví. Tamější lidé nepřenesou přes srdce, když o nich někdo rozhlásí, že nedodržují zákony nebo nejednají v zájmu celku. A jakou lepší páku na obyvatelstvo by si takový režim mohl přát? A využívá k tomu moderní technologie.

Všichni jsme slyšeli o kreditovém systému, který se nyní v Číně zavádí. Děsivá věc, ale přísně logická. Málokdo ví, že tento matematický systém hodnocení populace se používá i v demokratických státech v ekonomické oblasti. Banky například, pokud zavedou tento systém, mohou jednoduše hodnotit své klienty a získat tak informace, jestli je daný klient důvěryhodný a banka mu může například poskytnout úvěr. Použití tohoto systému na kontrolu obyvatel v Číně je ze strany čínské vlády logickým krokem. Zvláště když žijeme v moderní digitální době, a není problém získat o člověku informace z jeho působení na internetu, sociálních sítích a z kamerových záznamů. Klasické udavače, kteří chodili po ulici se zápisníkem a poslouchali pod okny, vystřídaly kamery a mobilní telefony.

Další věc je čínská propaganda, která je také vymyšlena velmi logicky a moderně. Vláda si uvědomuje, jak funguje lidská psychika, a ví, že jednoduše může vytvářet iluzi o bezproblémové společnosti. Demokracie má totiž tu vlastnost, že v diskuzi hledá vždy neshodu a o té se poté diskutuje. Myslím si, že i s člověkem, který přemýšlí politicky úplně jinak než vy, najdete spoustu věcí, na kterých se shodnete. O těchto věcech je ale bezpředmětné se bavit, a radši najdete věc, na které se neshodnete a tu poté řešíte.

Totalitní propaganda ale funguje přesně opačně. Pokud se diskutují témata, na kterých se většina populace shodne, vytváří to dojem, že je vše v pořádku. Čína má navíc výhodu ve své ohromné ekonomické síle. Investuje spoustu peněz do vědy a technologického pokroku. Což samo o sobě vrhá na režim dobré světlo a zakrývá to špatné.

Myslím si, že Čína je velice moderní systém a je těžké se proti takovému totalitnímu systému bránit. Nevím, co očekávat do budoucna, toto je pouze můj osobní pohled, který může být mylný, ale z vývoje, který pozoruji, mám docela slušné obavy.

Ondřej Cenek, 8.P

Rok za Velkou čínskou zdí

Čína je jednou z těch zemí, které plní stránky novin, vysílací čas televizních stanic i naše myšlenky častěji než většina jiných světových zemí – přece jen jde o stát s autoritativním režimem potlačujícím základní lidská práva, který je ale zároveň jednou z největších světových ekonomických mocností, což vytváří složitý paradox, který vede k náročně vytvářeným mezinárodním vztahům. Většina faktů, na kterých naše smýšlení o Číně stavíme, pochází zprostředkovaně skrze informační (v některých případech i dezinformační) kanály, sociální sítě, zpravodajské servery… málokdo z nás ale má tu zkušenost, že by si mohl Čínu „zažít“ na vlastní oči. A nejen jako turista, ale jako alespoň částečně integrovaný prvek v čínské společnosti. Většina z nás podobného člověka ani nezná – v pondělí nám však svou zkušenost s Čínou přesně takový člověk zprostředkoval. Byl jím David Jirsa, který nejen že předává na YouTube své znalosti o českém jazyku a literatuře, ale také využil příležitosti si na rok vyzkoušet plnohodnotný život v čínské metropoli.

Po krátkém úvodu, ve kterém Jirsa shrnul obecné informace o tom, jak se do Číny dostal a co tam dělal, dal prostor na dotazy, u kterých zůstalo po celou dobu přednášky. Ty v drtivé většině směřovaly k čínskému režimu a přednáška tak byla převážně zaměřena geopoliticky. Jirsa tak poskytnul pro většinu lidí poněkud unikátní pohled na fungování Číny a tamějšího režimu, tj. pohled někoho, kdo s tím má přímou zkušenost. Je sice otázkou, nakolik mohl s režimem přijít do styku jakožto pracující Evropan žijící v jednom z největších čínských měst, sám uvedl, že neměl příležitost podívat se na venkov a je mu jasné, že situace mimo hlavní ekonomická centra je pravděpodobně úplně jiná – přesto byl schopný předat o vnitřním politickém fungování Číny zajímavé detaily a nové informace.

Čína je natolik složité téma, že ho těžko lze pojmout komplexně tak, aby bylo dostačující ve všech směrech. Přesto mě osobně trochu mrzelo, že přednáška nesměřovala blíž k Jirsovým osobním zkušenostem s Číňany a k detailnějšímu představení takového „běžného Číňana“, jelikož většinou máme tendenci tento národ v rovině jedince generalizovat, aniž bychom měli nějaké hodnotné informace, které by nás k nějaké generalizaci opravňovaly. O tamním režimu máme díky médiím informací dostatek a osobně jsem se v tomto ohledu nedozvěděl mnoho nových informací, více obohacující mi tak přišly alespoň krátké zmínky o kulturním povědomí Číňanů, jejich komplikovanému přístupu k milovanému i nenáviděnému Západu či fakt, že většinu Číňanů vůbec nezajímají politické události. Na druhou stranu mě však z toho političtějšího okruhu určitě také zaujalo detailnější vysvětlení postoje Číny k Ujgurům, jednomu z momentálně nejčastějších důvodů, proč Čína plní titulní strany novin – o způsobu, jakým čínská vláda Ujgury démonizuje a zakořeněných předsudcích vůči této menšině mezi obyvateli, jsem neměl ani tušení.

Celkově vnímám strávený čas na on-line přednášce o tomto tématu jako přínosný – uvítal jsem ji nejen v osobní rovině, jako zajímavé vytržení z klasického stereotypu distanční výuky, rozhodně však i jako zdroj přínosných informací o zemi, která je a nadále bude zásadní světovou velmocí. Vzhledem k tomu, že momentálně mimo jiné i kvůli pandemii není možné za Velkou čínskou zeď nahlédnout osobně, zprostředkování této zkušenosti třetí stranou bylo asi nejvíce, jak se k tomu v současnosti můžeme přiblížit.

Miroslav Harant, 8.P

Moralita ekonomického kolonialismu

Při pondělní přednášce přišlo na otázku čínského kolonialismu v Africe a na jeho morální kritiku. Jelikož se jednalo jen o krátkou zmínku, tak jsem se rozhodl sepsat vlastní pohled na toto téma. Samozřejmě se nejedná o kompletní analýzu, ale jen o mé vlastní úvahy.

Není pochyb, že historicky způsobil kolonialismus mnoho bezpráví. Velké množství z nich se dělo při kolonizování – krvavý konflikt, vyvražďování, ztráta svobod původních obyvatel... Mnoho z nich přišlo až při éře okupace – útlak plynoucí z rasismu, ekonomické vykořisťování, ztráta kulturní identity… A některé se děly až po dekolonizaci – dlouhodobá destabilizace země, vzestup totalitních režimů, ekonomické krize.

Pokud se ale koukneme na kolonizovaná území, tak můžeme jednoznačně pozorovat i pozitivní změny (z pohledu západních civilizací). Mezi ně se řadí rozvoj demokracie, prosazování zákonů, náboženská tolerance, technologický pokrok, ekonomická prosperita. Nenapadá mě však jediný případ, kdy se všechny tyto pozitivní vlivy projevily.

Z mého pohledu je výsledný stav země převážně závislý na cílech a úmyslu kolonizátora. Pokud ten má zájem o přírodní zdroje, tak není důvod snažit se o dlouhodobý rozvoj země. Pokud je cílem vytvoření sféry vlivu a dlouhodobá ekonomická spolupráce, tak lze předpokládat, že zde bude snaha o zachování stability a ekonomického rozvoje v regionu. Ale i zde to bude na úkor lokální identity, politické a ekonomické závislosti, nebo nepřímé kontroly. Kolonizace nikdy nemá ušlechtilé cíle, přesto může být výhodná pro obě strany.

V případě Číny existuje argument, že pokud africké země dobrovolně přijmou hospodářskou výpomoc, tak morální kritika čínského kolonialismu přestává platit. To je do jisté míry pravda, jelikož samotný proces kolonizace proběhne hladce a bez konfliktu. Přesto se dostaneme do bodu, kdy bude mít Čína takový vliv, že bude efektivně kontrolovat danou zemi. Samozřejmě si můžeme říci, že Čína nevyužije tuto příležitost k vykořistění dané země, ale tomu bych se zdráhal věřit i u zemí dodržujících lidská práva a mezinárodní úmluvy.

Tady narážím na nedostatek znalostí a času pro komplexní ekonomickou, historickou nebo politickou analýzu. Přesto se odvažuji tvrdit, že rozhodnutí, zda je ekonomický kolonialismus morálně správný, nemůžeme učinit my, jelikož se nás přímo nedotýkají všechny výhody a nevýhody plynoucí z této interakce. Rozhodnutí náleží původním obyvatelům, těch se bohužel ale nikdo neptá. Místo toho je rozhodnutí v rukou elit, které, jak známo, mají jiné zájmy než většina obyvatel. To je samo o sobě důvod, proč bych morálně nesouhlasil s ideou kolonialismu. Bohužel tak musím konstatovat, že řešení tohoto morálního dilematu nám neposkytlo žádné praktické odpovědi.

Matěj Volf, 8.P

 
 
 
Zřizovatelem školy je Pardubický kraj
Školský portál Pardubického kraje - každý den nové informace ze školství Projekty EU Microsoft Partneři ve vzdělávání Vzdělávací centrum Evropské vzdělávací centrum Jazyková škola Cambridge zkouškové centrum