Historie nejen filosofská aneb 370 let litomyšlského gymnázia
Roku 1640 založila Frebonie z Pernštejna nadaci, která měla umožnit zřízení latinských škol v Litomyšli. Touto cestou chtěla tato horlivá katolička přispět k protireformačnímu tažení v kraji se silnými protestantskými tradicemi. Přivedla sem příslušníky piaristického řádu, který byl založen Josefem Kalasanským roku 1556 s cílem vzdělávat v katolickém duchu chudou mládež. V době, kdy přišli do Litomyšle bratři z Mikulova a Lipníka nad Bečvou, byl osud celého řádu nejistý (útočili na něj zejména jezuité, kteří v piaristech viděli nevítanou konkurenci), navíc se tak dělo proti vůli vládních míst a panovníka. Usazení piaristů v Litomyšli se nakonec podařilo patrně zejména díky autoritě pražského arcibiskupa Harracha, který neměl jezuity rád.
Listinou vydanou 3. září 1640 zajistila Frebonie z Pernštejna existenční podmínky piaristické koleji i školám. Patrně v téže době bylo také přistoupeno k budování potřebného zázemí, koleje, kostela a školy. První stojí dodnes, zbývající dvě budovy stávaly na místě současného piaristického kostela, který se spolu s novou školní budovou (dnes Regionální muzeum v Litomyšli) začal stavět roku 1714.
Hlavním posláním piaristických škol byla bezplatná péče o vzdělávání chudých chlapců. Ti se měli naučit především číst, psát, počítat, dále dobře ovládat latinu. Vyučován byl rovněž katechismus. Do školy vstupovali obvykle chlapci sedmiletí. Cílem výchovně vzdělávacího procesu bylo dosažení štěstí státu skrze štěstí dobře vzdělaných jedinců. Za zmínku stojí, že na piaristických školách byly – snad s ohledem na tento ušlechtilý cíl – podstatně omezeny tělesné tresty.
Výuka chlapců začínala v mateřštině, velmi brzy se ale kladl důraz na aktivní užívání latiny (praktikovaly se například diskuse na dané téma v latinském jazyce). Je doložený i zájem o češtinu (návrhem, aby se němečtí studenti učili češtině ve stejné míře jako čeští němčině). Dokonce se zde hrávala i česká dramata. Piaristé pamatovali také na hudební výchovu mládeže. Volný čas žáků vyplňovali často výukou zpěvu a hry na různé nástroje. Nacvičené skladby se pak provozovaly při různých příležitostech, a to nejen ve škole, ale také ve městě a snad i zámku. Bohatou kulturní činnost litomyšlských piaristických škol doplňovaly i veřejné filosofické a teologické disputace, tedy jakési obhajoby odborných prací.
Nejméně od roku 1674 existoval v Litomyšli také dvouletý filosofický ústav, avšak až do roku 1733 byl soukromý (tedy určený řádovým kandidátům či klerikům). Jeho absolvování bylo podmínkou pro univerzitní studium teologie, medicíny a práv. Od poloviny osmnáctého století se zde vedle filosofie a etiky posílila výuka matematiky a také základů fyziky. Patrně opě díky zásahům jezuitů byl ovšem roku 1754 veřejný filozofický ústav zrušen, zůstal pouze soukromý. Je zajímavé, že ačkoliv litomyšlské piaristické školy vznikly původně jako nástroj protireformace, staly se v osmnáctém století nepřehlédnutelným osvětovým prvkem, který se dokonce podílel na utváření moderního českého národa.
Četné správní reformy konce osmnáctého století, které proběhly v habsburském soustátí, zasáhly i školství a ovlivnily jeho podobu. Pro dějiny školství středního je pak důležitý tzv. gymnaziální kodex z roku 1818, který ustavoval šestitřídní střední školy. Realizoval se postupně a zůstal v platnosti do roku 1849.
Litomyšlské gymnázium patřilo na počátku devatenáctého století kvalitou i velikostí k prvním ústavům v zemi. K tomu přispěl i fakt, že roku 1802 zde byl obnoven veřejný filosofický ústav. Matematika, fyzika a filosofie se ve škole přednášely latinsky, ostatní předměty (k nimž přibyla ještě historie) v němčině. Správa celého tohoto ústavu náležela hradeckému biskupovi, který jmenoval z řad duchovních místní dohlížitele.
Nárůst vědeckých poznatků v devatenáctém století zvýšil nároky kladené na vybavení škol. V Litomyšli začali cílevědomě budovat fyzikální kabinet, dále mineralogickou a muzejní sbírku předmětů z chrudimského kraje. Péče byla také věnována kolejní a žákovské knihovně. Pro vědecký profil litomyšlského gymnázia byla zvlášť významná práce Flora Staška, autora nejstarší dochované fotografie pořízené na území našeho státu. Z významných profesorů společenských věd si zasluhuje pozornost filozof Bonifác Buzek. Hlavní osobností humanitního směru filosofických studií byl German President, který vyučoval historii a klasickou filologii.
Studenti litomyšlského filozofického ústavu se – jak známo i z Filosofské historie Aloise Jiráska – aktivně zapojili do dění roku 1848, ač porážku revoluce nemohli zvrátit. O rok později vstoupil v platnost nový školský zákon. Ten rušil filozofické ústavy a studium na gymnáziu prodlužoval z šesti let na osm. Roku 1850 se rovněž uzákoňovalo povinné vyučování češtiny na gymnáziích v Čechách a na Moravě. Vyučovacím jazykem zůstala ovšem němčina, a to až do roku 1861.
Od konce padesátých let devatenáctého století se v profesorském sboru objevují stále více profesoři světští, jako filosof Josef Durdík nebo historik August Sedláček. Roku 1874 bylo litomyšlské gymnázium postátněno a jeho prvním ředitelem se stal Antonín Tille. S ním nastoupil také spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský, v roce 1876 přibyl Josef Novák, jehož manželka Teréza Nováková byla známou spisovatelkou. O dva roky dříve přichází na gymnázium Alois Jirásek, aby tu učil češtině, dějepisu a zeměpisu a také aby svá litomyšlská léta plodně zúročil ve své literární tvorbě.
Učební osnovy školy zůstávaly poměrně stabilní. Přednášelo se náboženství, latina, čeština, němčina, společně zeměpis a dějepis, matematika, přírodopis, fyzika a „lučba“ (chemie), ve vyšších třídách pak řečtina, filosofie a psychologie. Krasopis, kreslení, tělocvik a zpěv byly předměty nepovinnými. Maturitní zkouška se v té době skládala z části písemné a ústní. Písemně se maturovalo z latiny, řečtiny, češtiny, němčiny a rovněž matematiky. Ústně pak ze všech těchto a i dalších maturitních předmětů.
Na základě rozhodnutí správních orgánů došlo roku 1883 ke sloučení gymnázií a městských reálných škol. To se stalo i v Litomyšli. V nově vzniklé státní střední škole byla posílena výuka praktických předmětů, kupříkladu měřičství a deskriptivní geometrie. Po roce 1888 se však začaly reálné třídy rušit a gymnázium se pozvolna měnilo v normální.
V průběhu devatenáctého století navštěvovaly třídy tohoto gymnázia mnohé budoucí výrazné osobnosti. Tak v první polovině to byl pozdější filosof František Matouš Klácel, fyziolog Jan Evangelista Purkyně, historikové Antonín Boček či Hermenegild Jireček, politik Antonín František Brauner. Později pak kněz a spisovatel Jan Karafiát, malíř Julius Mařák, literární kritik Hubert Gordon Schauer, historik a kontroverzní politik Zdeněk Nejedlý, filosof František Krejčí a mnozí další, kteří mají dodnes místo v dějinách našeho národa.
Četní studenti pocházeli ze sociálně slabých vrstev. Za zápis na studia se ovšem platilo. V roce 1911 činila přijímací taxa 4 koruny a 20 haléřů, dvě koruny se platilo na učební pomůcky, jedna koruna pak na zařízení pro školní hry. Školné bylo pololetně 30 korun. Mnozí žáci však byli s ohledem na svou chudobu a ovšem také studijní výsledky od plateb osvobozeni. Pro podporu nemajetných dětí pracovala v Litomyšli řada nadací, z nichž nejstarší byla tzv. „chlebíčková“, kterou založila už Frebonie z Pernštejna.
Od školního roku 1908 - 1909 začala přeměna ústavu v osmitřídní reálné gymnázium, která byla dovršena v prvním válečném roce (1914 – 1915). Válka sama proběhla na škole poměrně klidně.Projevila se například zvýšeným důrazem na branná cvičení, také ovšem postupným odchodem některých studentů na válečnou frontu, celkem jich byly asi čtyři desítky.
Nejdůležitější událostí raných poválečných let byla stavba nové gymnaziální budovy. Byla zahájena roku 1921 podle projektu profesora VUT v Praze Antonína Ausobského. Už 26. srpna 1923 bylo nové gymnázium, pořízené nákladem 7 700 000 korun, slavnostně předáno k užívání, a to jako vůbec první prvorepubliková nová středoškolská budova.
V témže roce se proměnil statut školy, a to na reformní reálné gymnázium, které tvořilo přechodný typ mezi gymnáziem klasickým (bylo ve Vysokém Mýtě) a reálným (Polička).
V září třicátého roku se na škole objevila novinka – ustavilo se rodičovské sdružení. Díky tomuto zařízení byli rodiče pravidelně informováni o dění ve škole a také pedagogických problémech. Za první republiky se rozběhla rovněž čilá a úspěšná sportovní činnost, studenti se věnovali skautingu a také více než dříve cestování. Roku 1924 se v učitelském sboru objevila první žena – profesorka Alexandra Zelenková.
Rok 1938 přinesl – díky událostem spojeným s mnichovským diktátem – značné změny ve složení gymnaziálního žactva. Přistoupilo nových pětapadesát hochů a dívek, zatímco třiatřicet odešlo. V době protektorátu sdílela škola osud, který potkal celý stát. Žáci židovského původu museli nejprve nosit žlutou hvězdu, v prosinci 1942 byli pak deportováni do Terezína a odtud dál do vyhlazovacích táborů. V prosinci 1941 vykázali školu z její budovy do prostor bývalé městské reálky, protože v gymnaziální budově se usadila německá posádka a německá škola. V září 1944 byla ovšem i budova reálky zabrána pro vojenské účely, gymnázium se muselo uchýlit do průmyslové školy, odkud však bylo v dubnu 1945 také vyhoštěno, tentokrát už do docela nouzových prostor. Vlastní výuku stále více deformovala ideologie třetí říše. Dějepis byl zrušen, v humanitních předmětech došlo k úpravám osnov, více se prosazovala němčina. Roku 1943 navštívil školu nechvalně známý kolaborant Emanuel Moravec.
Ve školním roce 1944 – 1945 pravidelné vyučování prakticky neběželo, žáci byli svoláváni pouze ke konzultacím a dostávali domácí úkoly. Stále častěji docházelo k pracovnímu nasazení učitelů i studentů. V dubnu 1945, tedy prakticky na konci války, byla popravena studentka Marie Sedláčková, která se aktivně zapojila do protifašistického odboje.
První poválečný školní rok už probíhal opět v gymnaziální budově. Byly obnoveny studentské majáles, pořádány besídky, akademie, sportovní turnaje. Roku 1946 vydávali studenti i vlastní časopis Lokálka. Zejména studenti vyšších ročníků vypomáhali brigádnicky v zemědělství, kde byl – v souvislosti s probíhajícími odsuny německého obyvatelstva – pociťován nedostatek pracovních sil. Maturitní zkoušky, které byly poněkud improvizované, složilo v tomto roce 19 studentů.
Události února 1948 dramaticky ovlivnily i podobu a chod litomyšlského gymnázia. Zákon o jednotné škole, jehož prosazení je spojováno se jménem ministra školství a skalního komunisty Zdeňka Nejedlého, už vzpomenutého Litomyšlana rodem, zkrátil studium z osmi na pět a posléze čtyři roky. Tím klesl počet studentů z 289 v roce 1947 na 160 v dalším školním roce. Učitelský sbor se rovněž poněkud zúžil, takže v roce 1949 nacházíme na škole pro čtyři třídy dvanáct profesorů.
Život celého města poznamenal inscenovaný proces s rektorem piaristické koleje Ambrožem Stříteským a skupinou čtyřiadvaceti mladých lidí, který proběhl v říjnu roku 1950. Účast na tomto dění měli také gymnaziální studenti. Byli to ti, kteří hodnotili kriticky počínání komunistů v únoru 1948 a kteří nepodpořili komunisty generální stávkou. Za to měli být a také byli potrestáni právě tímto procesem, odsouzením za údajné rozvracení lidově demokratického zřízení a mimořádně vysokými tresty.
V dubnu roku 1953 vstoupila v platnost další zákonná úprava systému českého školství. Na jejím základě se dosud čtyřletá gymnázia přeměnila na tříletá, tedy takzvané jedenáctiletky. A jimi zůstala do roku 1959. Studentů litomyšlského gymnázia logicky ubylo, jejich počet se ustálil na přibližném čísle 110, až roku 1955, kdy každý ročník sestával ze dvou tříd, stoupl na 139. V těchto letech byl kladen zásadní důraz na ideologickou práci se studenty a také jejich brigádnické aktivity. Obojí bylo pro hodnocení individuálních osob i jejich školní práce zásadní. Ze školních předmětů přibyla polytechnická výchova a latina. Od poloviny padesátých let také existovalo tzv. večerní studium, brzy převedené na dálkové, tedy forma určená pro osoby pracovně činné.
V průběhu padesátých let se poněkud obměnil pedagogický sbor, roku 1958 odešel ředitel Václav Vojtěch a do čela školy se postavil Oldřich Kovář. V té době rovněž probíhaly úpravy interiérů školní budovy, zejména topení.
Školní rok 1959 – 1960 přinesl další významnou změnu v organizaci školy. Jedenáctiletá střední škola se v průběhu několika let proměnila na dvanáctiletou. Aby se posílila odborná příprava studentů na vysokoškolské studium, staly se součástí výuky hodiny výrobní práce, přičemž bylo nutné vybrat si mezi výrobní prací stavební, strojírenskou a zemědělskou. Tato praxe pak probíhala přímo na vybraných závodech a pod vedením příslušných mistrů. Nepřekvapí, že tato skutečnost přinesla značné problémy studentům (ti byli s 36 hodinami výuky týdně také přetížení) i škole a patrně i podnikům. Její přínos pro obě strany zůstal zanedbatelný, praxe byla po čtyřech letech reorganizována a později (1965) zrušena úplně.
V polovině školního roku 1960 – 1961 byla v souladu s novým školským zákonem Dvanáctiletá střední škola v Litomyšli rozdělena na Základní devítiletou školu a Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ). Obě zůstaly pod jednou správou (a jedním ředitelem, kterým se stal Josef Slabý) v jediné budově, což bezesporu způsobovalo mnohé zmatky a velmi komplikovalo vedení instituce, jelikož škola tak podléhala v některých ohledech dvěma složkám (ONV, KNV), v některých dokonce třem (navíc Městskému národnímu výboru v Litomyšli)!
Přesto raná léta šedesátá přinášejí s sebou oživení kulturního dění mezi studenty. Zaznamenáváme vznik několika různě zaměřených hudebních seskupení, zájem o výtvarné dění, vydávání vlastního školního časopisu (Koloběh) a tradičně o sportovní klání. Zároveň ale máme také zprávy o ztížených podmínkách pro vlastní výuku. Tu narušovaly časté brigády, vysoká nemocnost pedagogů a také jejich přílišné vytížení jinou než vyučovací povinností (školeními apod.). V tomto smyslu se ovšem od režimu, který preferoval dělnickou třídu na úkor ostatních, nedaly čekat pozitivní změny.
Na počátku školního roku 1967- 68 došlo k organizačnímu osamostatnění litomyšlské SVVŠ od základní školy. Ačkoliv jí byly v budově vymezeny poměrně stísněné prostory, byla to jistě cesta k lepšímu. Novým ředitelem se stal Igor Kloss. Za připomínku jistě stojí i to, že od září roku 1968 bylo znovu obnoveno gymnázium čtyřleté. Poslední absolventi tříletého studia odmaturovali na jaře roku 1970. Čtyřleté studium potom umožňovalo volbu mezi zaměřením humanitním a přírodovědným.
Společenské vření roku 1968 poznamenalo i školní život gymnázia. Bohužel záznamy o této době jsou kusé. A tak bude v tomto textu třeba jen opakovat jinde uvedená konstatování, že „rušivé momenty“ zvenčí „nepřesáhly prostory učeben a školy“. Zato se dovídáme, že se konečně přistoupilo k opravám, které budova už naléhavě potřebovala a které se týkaly elektroinstalace, výměny střešní krytiny apod. Opravy se protáhly až do roku 1970. To už je organizoval opět nový ředitel, jímž byl jmenován Josef Kovář. Začátkem sedmdesátých let má litomyšlské gymnázium otevřeno ve čtyřech ročnících šest tříd, které vyučuje 12 stálých pedagogů a 3 externisté. Před polovinou let sedmdesátých byla ovšem existence tohoto starobylého ústavu vážně ohrožena, když se začalo skutečně uvažovat o jeho zrušení. Naštěstí k němu ani v této politicky nepříznivé době nedošlo.
V atmosféře hutné normalizace, která padla na Československo po srpnových událostech osmašedesátého roku, probíhala také výuka na litomyšlském gymnáziu. Postupně se ustálil počet osmi tříd, tedy dvě řady po jedné třídě v každém ze čtyř ročníků, zůstávají čtyři třídy humanitního a čtyři přírodovědného zaměření. Ne zcela vyhovující prostorové poměry přetrvávají, a to až do druhé půlky devadesátých let, kdy z gymnaziální budovy odejdou do vlastní nově postavené budovy poslední třídy žáků III. základní školy. Studenti se i nadále povinně zúčastňovali zemědělských brigád, předepsaných oslav prvomájových, listopadových i dalších, které diktoval socialistický režim. Podle zájmů pak literárních, recitačních a sportovních soutěží. Pozvolna se obměnil sbor vyučujících. Došlo také k opravám a úpravám zejména v interiéru školní budovy.
Léta osmdesátá přinesla politické a společenské oživení, které jak známo vyvrcholilo pádem totalitního režimu v listopadu roku 1989. A tato razantní změna vyvolala řetězec proměn podoby litomyšlského gymnázia. K prvnímu září 1990 získala instituce pracovně právní subjektivitu. Ve školním roce 1990 – 91 nastoupila první novodobá prima, tedy první ročník víceletého (přesněji sedmiletého) gymnázia. O několik let později se víceletá gymnázia stala osmiletými a navázala tak na starou tradici. V roce 1990 – v souvislosti s oslavami 350. výročí založení litomyšlského gymnázia – přijala tato škola do svého názvu jméno Aloise Jiráska.
V roce 1992 došlo opět ke střídání na ředitelském postu, kdy se vedení Gymnázia Aloise Jiráska ujal Otakar Karlík. S ním přichází do školy zvlášť kulturní ovzduší. Výrazem této skutečnosti je obohacení školního života o řadu přednášek významných umělců, vědců i politiků, o výstavy pořádané v budově školy a také o koncerty špičkových hudebníků a hudebních těles. Přibylo rovněž rozmanitě zaměřených exkurzí. Od devadesátých let pěstuje škola pravidelné kontakty s partnerskými školami v zahraničí, což umožnilo desítkám studentů pobývat na různých místech v zahraničí (v Holandsku). Zejména ve druhé půlce devadesátých let se projevilo omezování státních finančních prostředků. To se negativně odrazilo na doplňování knihovního fondu, také na vybavenosti školy počítačovou technikou. Přesto se však povedlo zavést pevnou internetovou linku pro studenty a vybavit některé učebny audiovizuální technikou. Také v devadesátých letech běžela nutná údržba školní budovy. V jejich druhé půlce se přistoupilo – i při omezeném rozpočtu školy – k výmalbě chodby a schodiště a opravě částí venkovní zídky.
Také přelom tisíciletí byl na litomyšlském gymnáziu poznamenán dalšími úspornými opatřeními, ostatně jako i na jiných školách. Přesto se podařilo udržet kvalitní pedagogický sbor a dobrou úroveň výuky. Modernizace části školního vybavení (jazykové pracovny, šatních skříněk, chemické laboratoře) bylo dosaženo také díky získaným sponzorským darům. V roce 2001 odmaturovala poslední septima, skončila tak éra sedmiletého gymnázia. Nadále mělo gymnázium jednu řadu čtyřletého a jednu osmiletého studia. Tomu odpovídal i počet studentů, který se s jistými výkyvy pohyboval kolem čísla 340.
V dubnu roku 2002 škola organizačně připravila akci celostátního rozměru. Šlo o 51. celostátní kolo matematické olympiády. Proběhlo k všeobecné spokojenosti.
V červnu roku 2005 odešel na zasloužený odpočinek dosavadní ředitel Otakar Karlík. Na základě konkursního řízení byl na toto místo vybrán Pavel Kolisko. Jeho počínání v náročné a odpovědné funkci však vyvolalo nespokojenost studentů, pedagogického sboru i rodičů. Ředitelský post tak Kolisko opustil na jaře 2007, a to za poměrně dramatických okolností. Vedení školy se dočasně ujal František Fiala. Od 1. 4. 2007 pak byla novou ředitelkou gymnázia jmenována Ivana Hynková. Přes veškeré komplikace se ještě v témže školním roce podařilo dokončit rekonstrukci sborovny, vybavení nové učebny výpočetní techniky a modernizaci fyzikální pracovny. Také se uskutečnila řada studentských projektů, které zkvalitňovaly jazykové, výtvarné, hudební i přírodovědné vzdělávání na této škole (ekologické aktivity, výtvarný projekt Mezi nebem a zemí apod.).
V dalších letech pokračovala modernizace učeben. Nákladně byla rekonstruována učebna chemie, novým nábytkem vybavena žákovská knihovna. Pokračovaly už tradiční školní aktivity, cesty do zahraničí – Dánska, Británie, Francie, tři studentky vycestovaly dokonce do Japonska, projekt Mezi nebem a zemí. Studenti dosahovali významných úspěchů v různých soutěžích, zejména na Festivalu vědy a techniky pro děti a mládež (trojice studentů zvítězila na této soutěži v USA) a na půdě Studentské odborné činnosti (první místo v kraji, první desítka v celostátním kole). Proběhlo také několik přednášek na rozmanitá témata a celá řada studentských hudebních vystoupení.
Ve školním roce 2008 – 2009 pracovali pedagogové intenzivně na přípravě školního vzdělávacího programu, jak si to žádala připravovaná vzdělávací reforma (na kterou ovšem většina pedagogů pohlížela dosti kriticky). ŠVP nahradilo hned v následujícím roce učební osnovy v primě a prvním ročníku. Rovněž pokračovala modernizace školního vybavení, tentokrát bylo obnoveno venkovní hřiště (novým povrchem). Škola se také aktivně podílela na oslavách 750. výročí povýšení Litomyšle na město. Při této příležitosti byl připraven almanach s ukázkami studentských literárních a výtvarných prací a také seznamy absolventů.
V květnu 2009 škola uspořádala velkoryse a slavnostně pojatý den otevřených dveří. V jeho rámci navštívilo budovu na sedm set návštěvníků. Ti všichni se mohli přesvědčit, že Gymnázium Aloise Jiráska Litomyšl s ohledem na mimořádně dlouhou a bohatou tradici nabízelo a stále nabízí kvalitní vzdělání, vytváří příležitosti pro mimořádně talentované studenty a svým absolventům pomáhá otevírat cestu na humanitní i přírodovědná studia u nás i v zahraničí.
S využitím článků M. Skřivánka Z dějin litomyšlského gymnázia do roku 1945, in: Tři sta padesát let litomyšlského gymnázia, Litomyšl 1990 a Františka Tichého Přehled dějin gymnázia, in: Třetina tisíciletí gymnázia v Litomyšli, Litomyšl 1974 sestavila Ludmila Marešová Kesselgruberová v roce 2010. Za laskavé přehlédnutí textu a podnětné připomínky autorka děkuje Stanislavě Horské.
