Když mi někdy v polovině prázdnin přišla pozvánka na soustředění nejlepších řešitelů Matematické olympiády kategorie A, hlavou mi probleskla úvaha stylu: „Oni mě zase vzali! Ale jak to, vždyť jsem se neumístila nikterak vysoko…“ Nicméně se to nějak stalo a já jsem svůj první týden maturitního ročníku strávila obklopena matematikou a zajímavými lidmi.
Zázemím všem třiadvaceti účastníkům byla malebná chata ve svahu Janských Lázní. O bohatý oficiální program se postarali především vyučující z Matematicko-fyzikální fakulty UK, jejichž přednášky a triková řešení úloh přinejmenším braly dech.
Naopak volnočasové aktivity jsme si my, studenti, organizovali sami – a vskutku, důvěra vedoucího v naši samostatnost se vyplatila, neboť alespoň já vnímám odpoledne strávená procházkami či hraním frisbee jako ideální. Počasí nám přálo, a tak jsme za celý týden stihli rovnou dvakrát opékat a nezapomnělo se ani na výstup na Sněžku. Skupina snadno hledala společnou řeč a celý týden se nesl v duchu přátelské atmosféry.
Na soustředění jsem se seznámila s novými metodami řešení problémů, největší dojem ve mně ale nevyvolala samotná krása matematiky, jako spíše někteří spoluúčastníci. A teď mě, prosím, nepochopte špatně. Chvílemi jsem měla pocit, že se s ostatními nemohu co do intelektu ani srovnávat a na soustředění nepatřím. Obdivovala jsem a stále obdivuji jejich brilantnost, důvtip a šíři vědomostí, a pokud bych měla jedním slovem vyjádřit přínos celého týdne, volila bych slovo „inspirace“.
Terezie Kladivová, 8.P
