V čase nepandemickém bychom v těchto dnech my, češtináři, opravovali maturitní slohové práce, které by po deseti letech byly zadávány v režii školy, nikoli Cermatu.
A možná by mezi tématy byla i zajímavá přednáška Davida Jirsy o současné Číně, kterou oktaváni absolvovali v pondělí 12. dubna. Z širokého spektra námětů si maturanti mohli vybrat motiv, který je osobně zaujal a zamyslet se nad ním v článku, úvaze, eseji.
Následující pozoruhodné práce přinášejí zamyšlení nad různými fenomény současné Číny – velmoci, která např. systémem společenských kreditů překonává i fantazii orwellovských antiutopií…
Zájem, všímavost, přehled, znepokojení, obavy i naději, překvapivé souvislosti, schopnost analýzy najdeme v posledních gymnaziálních pracích Matěje Martiníka, Ondry Cenka, Matěje Volfa a Míry Haranta.
Evropa a Čína – neopakujme své chyby
Evropa trpí ohromným prokletím – po tisíciletí je nejrozvinutější částí světa. Proč je to ale prokletí? On by to ani problém nebyl, kdyby Evropané nebyli Evropany. Bohužel nám pýcha zakalila zrak, touha po moci zatemnila rozum. Po dlouhá staletí dobývali evropští objevitelé ve jménu svých vládců území na jiných kontinentech. Po dlouhá staletí probíhalo okrádání a vraždění domorodých obyvatel. Jiných ras jsme si vážili tak málo, že jsme z nich udělali otroky. Část našich předků založila Spojené státy americké, které mě svým bizarním patetickým patriotismem s pocitem nadřazenosti nepřestanou nikdy udivovat. To všechno vyvrcholilo ve třicátých letech minulého století, když si jeden národ společně se svými vazaly řekl, že oni jsou vůbec nejlepší, a spustili největší melu v lidských dějinách.
Čína byla, snad možná pro ni naštěstí, na rozdíl od Afriky a celé Ameriky dlouho mimo zájem dobyvatelů. Její izolovanost způsobená velkou vzdáleností od Evropy a komplikovaností cesty, která musela být uskutečněna obeplutím Afriky, ale také její vyspělost ji zaručovaly po dlouhou dobu svobodu od Evropanů.
Nechme nyní stranou evropské pokusy o podmanění si Dálného východu, Čínu nevyjímaje. Dnes je Čínská lidová republika, která kontroluje drtivou většinu území Číny, jedním z 193 členů Organizace spojených národů. V roce 1971 tam nahradila Čínskou republiku, která dodnes ovládá fakticky jen ostrov Taiwan, čímž mimo jiné získala i stálé místo v Radě bezpečnosti s právem veta.
Často se dá z už oficiálního názvu země leccos zjistit. Například asi tak nějak tušíme, že v Lichtenštejnském knížectví bude hlavou státu kníže, ve Francouzské republice prezident. Problém nastává, když název obsahuje kromě místopisného i další přívlastek. Tak třeba NDR, Německá demokratická republika – byla demokratická? Ani omylem! Nebo z přítomnosti Laoská lidově demokratická republika? V indexu demokracie se umístila v roce 2020 na 161. místě a tamní režim je označován za autoritářský. Naprosto stejný paradox vzniká u ČLR. Tamní zřízení stoprocentně není republika a už vůbec ne lidová, ať to znamená cokoliv.
V průběhu let se v ČLR vyvinula do dnes již prakticky nesvržitelné oligarchie, které jde jenom o dvě věci – o peníze a moc. V průběhu doby vládnoucí Komunistická strana Číny, respektive její nejvyšší představitelé, vyčerpala vnitřní potenciál země, bylo tak nutné se víc zaměřit do zahraničí. ČLR dokázala rozpoznat slabiny Západu a náležitě je využít. Po zpackané dekolonizaci se jala pomáhat všem státům, ke kterým se hrdá Evropa otočila zády. Absolutní neúctou k lidským právům a minimálním standardům pracovních podmínek (přestože se má jednat o komunistický stát) se vyšvihla na první místo mezi poskytovateli levné pracovní síly, kterou ochotně nabízí západním firmám. To se dá pochopit leda použitím Orwellova doublethinku – režim o sobě vehementně tvrdí, jak je komunistický, přitom má mnohem blíž k nějakému zvláštnímu typu kapitalismu.
Evropa a potažmo celý Západ jsou ale nepoučitelní. Po dlouhou dobu nám dění v ČLR unikalo a bylo pod vidinou levnějšího zboží a dalších ekonomických výhod přehlíženo. Nyní ovšem konečně pověstný pohár přetekl. Zděšený Západ si začíná svou hloupost uvědomovat, bohužel však pozdě. Na Číně jsme v mnoha ohledech závislí. Nesmíme ale zapomenout, že jednotných se nás Čína bojí a bude s námi jednat jedině v tu chvíli. Proto jsou organizace jako EU a potažmo i NATO tak důležité.
Zbývá nám tak jedině doufat, že neoslepneme a už nebudeme trpět tak odporné zločiny, kterých se dopouští čínská vláda na svých vlastních občanech. Že neprodáme lidská práva za ekonomické výhody. Že se budeme moci podívat do zrcadla na vlastní tvář bez znechucení. Kéž je Síla s námi!
Matěj Martiník