V úterý 11. října 2016 se celá naše škola vypravila do Smetanova domu, aby zhlédla rekonstrukci proslulého litomyšlského monstrprocesu s rektorem Stříteským a dalšími oběťmi komunistické justice. O tom, že ze strany účinkujících studentů Pravnické fakulty Univerzity Karlovy se jednalo o výtečný výkon, není sporu. Náš prožitek jistě umocnil také fakt, že zaznívaly tytéž výroky v téže místnosti na den přesně jako před 66 lety.
Obviněn! Špionáž! Vlastizrada! Odsuzuje se! Takové výroky létaly sálem jako ostré nože. Tehdy ničily životy, rozvracely rodiny. Ponižovaly, zastrašovaly. Dnes nám připomínaly, jak absurdní divadla se odehrávala na tehdejších soudech, jak neuvěřitelně tenká byla hranice mezi „obyčejným občanem“ a úhlavním nepřítelem státu. Právě připomenutí této nepříliš dávné historie v sobě obsahuje cennou hodnotu. Nesmíme – ani jako jednotlivci ani jako národ – zapomínat, jakého zla jsou totalitní režimy schopné.
Když jsme zhlédli inscenaci jako „pouzí“ diváci, většina z nás měla hodně času přemýšlet a naskytla se nám jedinečná příležitost si uvědomit, v jak odlišných podmínkách dnes žijeme. Obrovskou přidanou hodnotou k celému představení byla následná diskuse se dvěma přímými účastníky, kteří v roce 1950 seděli na lavici obžalovaných.
Celá tato chmurná kapitola našich ději by měla sloužit jako ponaučení pro naše současníky. Nesmíme opakovat staré chyby, proto je dobře, že nám jedna taková obrovská chyba byla divadelně přiblížena, neboť kdo nezná minulost, je odsouzen ji znovu zopakovat.
Anna Zahálková