V úterý 28. dubna 2009 se studenti sexty, 2. ročníku a septimy vydali na exkurzi do naší metropole.
Každá třída měla svůj vlastní program, společným bodem pak bylo večerní divadelní představení Oidipús vladař v Divadle pod Palmovkou.
Prvním cílem sextánů bylo Klementinum – největší stavební komplex po Pražském hradu. Původně dominikánský konvent, od roku 1556 sídlo jezuitské koleje a univerzity, nyní zde sídlí Národní knihovna, Státní technická knihovna a Slovanská knihovna s miliony knih (zhruba 6 milionů). V roce 1775 zde byla započata astronomická a klimatická pozorování a měření, která se zde konají nepřetržitě dodnes. V soustavných meteorologických záznamech drží Klementinum světový primát.
Studenti si prohlédli rekonstruovanou Zrcadlovou kapli s bohatým štukováním, do něhož jsou vsazena zrcadla, poté barokní knihovní sál, postavený K. I. Dienzenhoferem a vyzdobený freskami na téma vědy a umění. Uprostřed sálu jsou umístěny starobylé glóby – hvězdné a zeměpisné, po obvodu stěn stojí regály se vzácnými tisky, nejstarší pochází z poloviny 16. století. Šero v barokní knihovně, které nás poněkud zaskočilo, je záměrně udržováno, aby ultrafialové záření nepoškodilo vazby knih. A pak už jsme stoupali do prostor 68 metrů vysoké astronomické věže, která se tyčí nad areálem Klementina a z níž je nádherný výhled na historické centrum. Zastavili jsme se v meridiánové síni, plné historických astronomických přístrojů (kvadrantů, sextantů, dalekohledů). Průvodce nás také upozornil na strunu, která je vlastně pražským poledníkem.
Následovalo osobní volno a v 15. hodin nás čekala prohlídka expozic v Anežském klášteře. Excelentní výklad J. Boučka, studenta historie a dějin umění (mimochodem – loni provázel na litomyšlském zámku), studentům přiblížil nejvýznamnější malířská a sochařská díla 12. – 16. století. Na příkladech nejdůležitějších děl objasnil charakteristické rysy umění daného období – z desítek, ba stovek artefaktů jmenujme např. díla Mistra Vyšebrodského oltáře, Mistra Třeboňského oltáře, Mistra Theodorika, votivní obrazy, madony a další.
Náš úterní program v Praze zakončilo představení Oidipús vladař. V Sofoklově tragédii, přebásněné Janem Skácelem, se zaskvěl ve virtuózním výkonu Jiří Langmajer – nešťastný thébský král, který nevědomky zabije vlastního otce a ožení se s vlastní matkou. Celkový dojem z inscenace, doufejme, nezkazily ani poněkud zbytečné aktualizace – současné kostýmy, Oidipús promlouvající v televizi. Tak silné příběhy, jaké najdeme v antických dramatech nebo u Shakespeara, aktualizační prvky nepotřebují (soudím i podle ohlasu studentů). Přesto nám Divadlo pod Palmovkou připravilo velice silný zážitek, a už se těšíme, až se znovu vypravíme do Prahy za památkami, za divadlem – třeba už na podzim…