„Všechno jednou začíná a všechno jednou končí, my musíme jít dál – slzy nechat za scénou.“ Slova písničky Derniéra se mi vracejí od pátečního večera pořád a pořád dokola. Slzy totiž byly. Ale opravdu jsme je nechali pouze „za scénou“?
To, co jsme si zažili v pátek večer, se těžko popisuje a já poprvé sedím, zírám do prázdné obrazovky a nevím co napsat. Občas se musím sama pro sebe pousmát, když se mi náhodně vynořují vzpomínky na páteční večer. Co ale vidím a cítím po celou dobu, je obrovská radost. Radost z toho, že ač zdaleka ne vše dopadlo tak, jak jsme si to naplánovali, byl to večer, na který nikdo z nás do konce života nezapomene. A v dobrém. Opět se nám potvrdilo to otravné klišé, že jsme skvělý tým. Tým, který je jen jeden, navzdory tomu, že lidé v něm mají dvě barvy dresů. Zní to lacině, že? Zase ta oktáva a čtvrťáci, ti, co mezi sebou mají údajně tak dobré vztahy. Jenže oni vážně mají a já můžu s klidem na mou duši prohlásit, že i když jsme si prošli různými žabomyšími válkami, z našeho velkého večera si nevybavuji nic jiného než radost a úsměvy, ale i ty zmiňované slzy, které značí to hlavní, co nás všechny spojuje – přátelství. Jsem moc ráda, že i během toho hektického večera, kdy člověk nemá šanci stihnout vše, co by chtěl, kdy všichni tančí a hlasitě se baví, jsme si dokázali najít chvíli ticha, kdy jsme skutečně cítili, že jsme v tom všichni společně. Nemá cenu si lhát, bylo to hezké, přátelé, ale uteklo to až moc rychle. To, na co jsme osm let (nebo čtyři roky) tak moc čekali, je už za námi. Ale co teď? Teď už asi vážně jen tu maturitu. Maturitu, se kterou je to podle jednoho z nás jako se zametáním peněz z našeho plesového červeného koberce – člověk ani neví, kde má začít.
Tereza Pulgretová
“