Početná – sedmdesátičlenná expedice našich studentů se v úterý 19. února vydala do pražského Divadla v Dlouhé, aby zde zhlédla postmoderní show Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách.
Hodnocení tohoto divadelního kusu plného nadsázky, improvizace, komunikace s publikem se chopili maturanti Bodi Janypková a Honza Vaňous, kteří se ve svých textech zamysleli nad otázkou, zda je tento typ ztvárnění klasiků světového dramatu vhodný pro školy.
Jejich pohled na „shakespearovský koncentrát“ nabízíme:
Ideální pro školní účely?
V současné době mají milovníci umění a divadla široké možnosti. Co se divadel týče, nabídka je opravdu široká. Ať už od stálých a klasických scén, až po ty alternativnější. Asi každé divadlo ale čas od času nabídne nějaké známé dílo zpracované s původní myšlenkou (a případně i dobovými kostýmy, rekvizitami atd.) nebo chce toto dílo podat novým a “originálním” způsobem. Tam začíná nebezpečí. Málokdy se totiž podaří zůstat u originality a naopak se sklouzne k obvyklému prvoplánovému humoru, který je ale (jak se zdá) u řady lidí poměrně oblíbený.
Otázka tedy zní: „Ideální pro školní účely?“ Odpovědí by mohlo být ano i ne. Osobně si myslím, že záleží na tom, kdo se na takové představení chystá. Ten, kdo už má nějakým způsobem ujasněné názory a zná dílo, které je předlohou, může být ve výsledku pobouřen, zároveň ale přistupuje ke hře kriticky a dokáže tak oddělit chytré, až geniální narážky na současné dění okolo nás od těch trapnějších a primitivnějších. Zároveň ale může na podobné představení jít někdo, kdo dílo, které je předlohou, znát nemusí a v případě Williama Shakespeara odcházet ze Souborného díla Williama Shakespeara s poměrně smíšenými pocity.
Souborné dílo Williama Shakespeara je ukázkou divadelní hry, ke které je přistoupeno právě s myšlenkou zpracování klasického díla novým způsobem. Je možná snadnější na představení tohoto typu nalákat více diváků. Obzvlášť pak, když se zakomponují různé dvojsmyslné narážky a půlka divadelního sálu se může potrhat smíchy. Na druhou stranu musím uznat, že některé části hry mi připadaly také vtipné, a dále musím ocenit výkon tří herců, kteří si ukousli docela velké sousto.
Více a více se z divadel tedy vytrácejí tradičně ztvárnění Romeové a Julie, králové Learové se na scéně objevují v riflích a tričku a části hry Manon Lescaut se odehrávají na jakési pochybné diskotéce. Já osobně mám raději hry zpracované podle původní myšlenky díla. Možná i proto, že jsem nenarazila na představení, které by mě opravdu dostalo svým originálním přístupem k tématu.
Pokud se tedy jedná o otázku: „Ideální pro školní účely?“ v případě Souborného díla Williama Shakespeara, řekla bych, že ne. Je ale na každém z nás, jak k tomuto trendu přistoupíme. Vnímání umění, a tedy i divadla, je, a snad i zůstane, subjektivní.
Bohdana Janypková